Psát o kapelách, ve kterých hrají vám blízcí lidé, je ošemetné. Na jednu stranu hrozí, že vztahy ovlivní článek, na stranu druhou můžete čtenářům poskytnout informace, které jsou pod povrchem, a které by se k nim jinak nedostaly. O to druhé se pokusím, protože to album vznikalo před mýma očima.

"...to se lehce říká nám, melnců, tabáku, chmele a ... chemického štěstí..."

ESOASISI stojí hlavně na dvou osobách. Honzovi, který hraje na bicí v ESECHZLESA, a Sisimu z ESQMEG. Co je spojuje? Určitě hudba. Chebská scéna žijící vlastním životem, odštípnutá od všeho kolem. Láska k chebskému hospodaření. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že chlastat v Chebu a chlastat kdekoliv jinde je prostě rozdíl. A to Chebák nejsem. Co je rozděluje? Věk. Jeden by druhému mohl dělat tátu. Role jsou jasné. Sisi poezie a hlas, Honza hudba.

"...nudo samoto ... mí noví přátelé..."

Nějak jsem už před pěti lety věděl, že se k tomu klavíru Honza dostane. Po koncertech ESAZLESA vždycky mluvil o tom, že ho nejvíc baví ty dvě písničky, kdy na krátkou dobu drtí klaviaturu syntezátoru. Jedna chvíle mě v tom utvrdila. Když se pokusil navážno uvažovat, že by se do ES našel jiný bubeník a Honza hrál jen na klapky. Sisiho neznám tak dobře jako Honzu, ale mohu rozhodně říci, že ti dva se už dlouho hledali a našli se v té správné době. Z té hudby je to znát. Sisi má za sebou bouřlivé časy. Vypil hektolitry piva a zkonzumoval tuny chemického štěstí. Na koncertech flusnul nepočítaně lidem do ksichtu. O jeho kapele ESQMEG jsem slyšel opravdu divoké příběhy. A slyšel jsem jen zlomek z toho, co koluje v šuškandě. A koluje toho jen zlomek toho, co se opravdu stalo. „Byla to banda skandálních grázlů, totální destrukce. Už s nimi nechci nic mít“, řekl mi týpek, který jim pořádal koncert.

Tato deska těží právě z toho, že v ní spojil síly mladý skladatel, na kterém je cítit radost z toho, že dělá to, co si v minulosti vysnil, a životem protřelý bohém a dekadent, který rozhodně má co říci. To zásadní dokáže poeticky zabalit do jedné věty. Z minimálních vstupů vytěžili maximum. Klavír, hlas a sem tam zvuk skřípavých houslí. Zrodila se hudba, která tu zatím nebyla. Někdo řekl punkový šanson. Osobní skladby plné citu, které zespoda pohání ničivá energie. Sisi vokálem i svou poezií v bolestné, odhalené a vlastně i zranitelné poloze, ve které nikdy tento ďábel předtím nebyl.

"...mluvím o čase, kdy se život mění jen v přežívání..."

Hudba ESOASISI ve mně často evokovala rakousko-turecko-české METAMORPHOSIS, jen ten vokál a texty tomu nakládají další rozměr. A v jednom zásadním je to jiné. Je to ze života. Vzpomínám si na PRODAVAČE a jeho „Malý ráje“. Hudebně úplně jinde. Ale to, čím mě to dostalo, je tady taky. Esence ryzího lidství, se kterou se dokážu identifikovat.