NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Psát o kapelách, ve kterých hrají vám blízcí lidé, je ošemetné. Na jednu stranu hrozí, že vztahy ovlivní článek, na stranu druhou můžete čtenářům poskytnout informace, které jsou pod povrchem, a které by se k nim jinak nedostaly. O to druhé se pokusím, protože to album vznikalo před mýma očima.
"...to se lehce říká nám, melnců, tabáku, chmele a ... chemického štěstí..."
ESOASISI stojí hlavně na dvou osobách. Honzovi, který hraje na bicí v ESECHZLESA, a Sisimu z ESQMEG. Co je spojuje? Určitě hudba. Chebská scéna žijící vlastním životem, odštípnutá od všeho kolem. Láska k chebskému hospodaření. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že chlastat v Chebu a chlastat kdekoliv jinde je prostě rozdíl. A to Chebák nejsem. Co je rozděluje? Věk. Jeden by druhému mohl dělat tátu. Role jsou jasné. Sisi poezie a hlas, Honza hudba.
"...nudo samoto ... mí noví přátelé..."
Nějak jsem už před pěti lety věděl, že se k tomu klavíru Honza dostane. Po koncertech ESAZLESA vždycky mluvil o tom, že ho nejvíc baví ty dvě písničky, kdy na krátkou dobu drtí klaviaturu syntezátoru. Jedna chvíle mě v tom utvrdila. Když se pokusil navážno uvažovat, že by se do ES našel jiný bubeník a Honza hrál jen na klapky. Sisiho neznám tak dobře jako Honzu, ale mohu rozhodně říci, že ti dva se už dlouho hledali a našli se v té správné době. Z té hudby je to znát. Sisi má za sebou bouřlivé časy. Vypil hektolitry piva a zkonzumoval tuny chemického štěstí. Na koncertech flusnul nepočítaně lidem do ksichtu. O jeho kapele ESQMEG jsem slyšel opravdu divoké příběhy. A slyšel jsem jen zlomek z toho, co koluje v šuškandě. A koluje toho jen zlomek toho, co se opravdu stalo. „Byla to banda skandálních grázlů, totální destrukce. Už s nimi nechci nic mít“, řekl mi týpek, který jim pořádal koncert.
Tato deska těží právě z toho, že v ní spojil síly mladý skladatel, na kterém je cítit radost z toho, že dělá to, co si v minulosti vysnil, a životem protřelý bohém a dekadent, který rozhodně má co říci. To zásadní dokáže poeticky zabalit do jedné věty. Z minimálních vstupů vytěžili maximum. Klavír, hlas a sem tam zvuk skřípavých houslí. Zrodila se hudba, která tu zatím nebyla. Někdo řekl punkový šanson. Osobní skladby plné citu, které zespoda pohání ničivá energie. Sisi vokálem i svou poezií v bolestné, odhalené a vlastně i zranitelné poloze, ve které nikdy tento ďábel předtím nebyl.
"...mluvím o čase, kdy se život mění jen v přežívání..."
Hudba ESOASISI ve mně často evokovala rakousko-turecko-české METAMORPHOSIS, jen ten vokál a texty tomu nakládají další rozměr. A v jednom zásadním je to jiné. Je to ze života. Vzpomínám si na PRODAVAČE a jeho „Malý ráje“. Hudebně úplně jinde. Ale to, čím mě to dostalo, je tady taky. Esence ryzího lidství, se kterou se dokážu identifikovat.
Vydáno: 2015
Vydavatel: Silver Rocket
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.